Návrat státu

S globální pandemií koronaviru se budeme potýkat ještě pár měsíců a s jejími ekonomickými a společenskými dopady i pár let. Přinese to poražené, ale zároveň i vítěze. Mezi ně bude patřit stát, který byl v éře globalizace pomalu odepisován. Jak píše známý politolog Ivan Krastev "lidé svěřili kolektivní obranu proti Covid-19 do rukou státu a spoléhají se na to, že stát zachrání potápějící se ekonomiku. Efektivita vlád se nyní měří jejich schopností přimět lidi, aby změnili své každodenní chování".

V Česku to teď skutečně vidíme v přímém přenosu. Nechybí zde ani kouzlo nechtěného, když některé opoziční politické strany, které dosud zastávaly model "úsporného a malého státu" intenzivně vzývají stávající vládu, aby intervenovala mobilizací všech dostupných zdrojů státu k záchraně ekonomiky. Někdy jí dokonce chtějí v rozsahu ekonomických intervencí a pomocí i trumfnout.

Návrat ke státu má ovšem i své globální souvislosti. Pandemie totiž změní vnitřní a zahraniční politiku většiny rozvinutých i rozvíjejících se států. Úspěchy nebo naopak neúspěchy státu v překonávání pandemie, jejích ekonomických důsledků budou mít vliv na bezpečnost, udržení koheze nebo naopak polarizaci společnosti. Zajímavé je, že zde dochází i k faktické soutěži mezi autoritativnějším asijským (Čína, Jižní Korea, Singapur) a demokratičtějším euroamerickým modelem. Výsledky soutěže mohou v mnohém předurčit i další budoucí globální vývoj.

Dopady pandemie se ale u států silně projeví v míře ochoty zabývat se širšími regionálními a globálními problémy. Prioritní bude koncentrace zdrojů na záchranu a obnovu ekonomik a eliminaci negativních společenských a ekonomických dopadů koronakrize. V Evropě tak může být problémem v plné míře realizovat ambiciózní evropský "Green Deal", který se za současné situace jeví jako příliš ambiciózní a neufinancovatelný. Dnes se ostatně hovoří ve světle očekávané hluboké ekonomické recese spíše o novém evropském Marshallově plánu.

Na druhé straně bude třeba zajímavé sledovat, jak bude Čína pokračovat ve svém velmi nákladném projektu nových hedvábných stezek, který se dotýká prioritně Eurasie. Zaznamenejme, že 25 čínských provincií ohlásilo ekonomické balíčky k podpoře projektu a stimulaci domácí ekonomiky v objemu 7 bilionu dolarů. Profesor Jan Švejnar tak může mít pravdu, když soudí, že se Čína již začíná ekonomicky zvedat.

Pandemie se ale stala zároveň pro mnoho států a vlád "budíčkem" z hlediska jejich závislosti a zranitelnosti na dodávkách mnoha výrobků, které jsou zásadní pro chod průmyslu a společnosti. To že celý svět byl zaskočen závislostí na Číně v případě zdravotnického materiálu (odebírá ho od ní 82 zemí) je jen vrškem ledovce.

Nejen zde se dá očekávat zásadní změna v přístupu státu. Bude v jeho zájmu, aby více vstupoval do strategických odvětví ekonomiky, ovlivňoval jejich připravenost na krizové situace, vytváření potřebných rezerv pro jejich zvládání. Nelze vyloučit ani to, že cenou za větší připravenost a odolnost bude i snížení efektivnosti a ziskovosti konkrétních podniků.

Rozšíří se i portfolio podniků, které stát zařadí do kritické infrastruktury, u nás se tak již stalo v případě výrobců léků. Nezbytný bude i silnější vstup státu do zajišťování potravinové bezpečnosti. Koronakrize u nás též ukázala, že stát by měl mít v případě krize přehled o tom, jak více využívat potenciál místních výrob, vstupovat do koordinace dodávek a nákupů. Ne vždy to totiž "neviditelná ruka trhu" může zvládat.

Jedno se zdá být nyní jisté: nové reálie postpandemického světa těžko umožní návrat k "normálu", tj. fungování států a ekonomik jako dosud. Mohlo by to být, jak jsme se nyní přesvědčili i my poněkud riskantní.

Miloš Balabán  

(Autor je bezpečnostní analytik)