Krizové řízení: poučíme se z chyb?

Mimořádná situace představuje i mimořádnou prověrku akceschopnosti státu a jeho občanů. Ačkoliv ještě nepominula zásadní zprávou je, že stát a jeho složky, což se týká především bezpečnostního systému a zdravotnictví, nouzový stav i přes dílčí problémy zvládají, což umožnilo vyhnout se italskému nebo španělskému scénáři.

Na základě dosavadního průběhu krize už může být užitečné zformulovat dílčí závěry co se povedlo a co se naopak ukazuje jako důležité k řešení.

Zvládání krize se v prvé řadě odvíjí od úrovně krizového řízení. Co zde vidíme? Vyhlášení nouzového stavu navrhl ministr vnitra Jan Hamáček 2. března. Nebylo to nic nahodilého: ministr interview ČT-24 uvedl, že to bylo i na základě seznámení s možnými scénáři vývoje epidemie. Bohužel tehdy ještě u premiéra neuspěl. 12. března nakonec k vyhlášení došlo.

Projevila se ale nesystémovost, když do čela Ústředního krizového štábu byl postaven vysoký státní úředník, jakkoliv odborně schopný, ale nikoliv ministr vnitra s jasným politickým mandátem. V prvotní kritické fázi bylo také vidět, že v rozhodovacích procesech došlo k oslabení rozhraní mezi vojenskou terminologií řečeno strategickým (vláda), operačním (kraje) a taktickým (obec) stupněm. To posléze vedlo k tomu, že se rozředila hierarchie, kdo za co odpovídá a jaké má kompetence. Každý pak jen ukazoval "typicky česky" prstem nahoru, což nakonec vedlo k tomu, že ÚKŠ a vláda byly zahlceny dílčí operativou. Problémy s distribucí zdravotnického materiálu, resp. s jeho zabezpečením to názorně dokazovaly.

Nakonec se krizové řízení na vrcholové úrovni dostalo do normálu. Jmenováním Jana Hamáčka do čela ÚKŠ se situace zásadně mění. Je to jasně vidět i na zřízení pracovních skupin, které pokrývají klíčové činnosti: od nákupů zdravotnických pomůcek, přes jejich distribuci až po zajištění "chytré karantény". Skutečně strategickým úkolem je i příprava ekonomického plánu na znovunastartování ekonomiky. Jde o zásadní politickou otázku: udržení koheze společnosti v postkrizové době.

Krize ale zároveň nasvítila použitelnost předem připravených plánů, konkrétně jde o typový plán pro epidemii. Je relativně nový, aktualizovaný v roce 2017 na základě Auditu národní bezpečnosti Sobotkovy vlády. Tento typový plán by se měl promítnout do krizových plánů nejen ministerstva zdravotnictví, dalších resortů a ústředních správních úřadů, ale taky krajů a obcí s rozšířenou působností.

Ale můžeme se jím řídit? Tady je na místě na okamžik odhlédnout od koronaviru a podívat se na typový plán pro "blackout", což je další z dvaadvaceti rozpracovaných krizových situací. Je to pěkné odborné povídání, ale co konkrétně, kdy a jak se má udělat, to tam rozhodně nikdo nenajde. Takže až překonáme krizi, bude dobré prověřit, jak skutečně na jednotlivých úřadech vypadala plánovací dokumentace, která se má v krizové situaci jen "vytáhnout ze šuplíku" a použít. Současná krize by měla být impulsem pro její zpřesnění a rozšíření.

Epidemie také ukazuje ne zcela optimální fungování smíšeného modelu vnitřní správy. Kraje a obce mají autonomii v něčem velkou, v něčem malou. Krizové řízení patří do výkonu státní správy v přenesené působnosti, kde by měla panovat tuhá centralizace. Jak se ale i nyní dramaticky ukazuje, rozdíly mezi iniciativou jednotlivých krajů a obcí jsou někdy až propastné. Zajímavé bude i zkoumat, zda je dobré, aby různá míra kreativity a aktivity obcí a krajů ovlivňovala míru dostupnosti pomoci občanům. Mějme na paměti, že na samostatné krajské sbory jsou rozděleni dokonce i hasiči a policie, kde o centrálním rozhodování a velení není pochyb.

Co je ale pro stát a jeho bezpečnostní systém pozitivní, je spontánní "občanská mobilizace" v krizi. A není jen masová, jako při povodních, ale i expertní. Pomoc poskytují vědecké ústavy, specializované firmy, počítačoví odborníci. S tímto potenciálem se musí počítat i v budoucnu.

V jednom ale máme velkou výhodu: klíčové složky bezpečnostního systému - HZS, Policie, AČR fungují mimořádně efektivně. Možná by ale nebylo po krizi od věci otevřít diskusi o dalším posílení role HZS, ostatně v minulosti se uvažovalo i o vytvoření úřadu pro mimořádné situace. Legitimní je i otevření otázky o posílení vnitřní funkce AČR. Vždyť aktuálně vidíme, jak důležitou roli sehrává při zajištění hranic či testování na koronavir. A snad bude konečně i politická vůle ke zpracování Koncepce bezpečnostního systému ČR. Na další krizi bychom měli být připraveni ještě lépe.

Miloš Balabán, Libor Stejskal