Co je rizikem pro národní bezpečnost

Náčelník generálního štábu AČR generál Aleš Opata se ostře vymezil proti požadavku KSČM přesunout deset miliard korun z rozpočtu obrany do vládní rozpočtové rezervy. Opata řekl, že tento poslední pokus sebrat armádě peníze je přímým útokem na bezpečnost země. Ministryně financí Alena Schillerová ovšem návrh komunistů neodmítla, chce o něm jednat a upozornila, že pro ni je prioritou zařídit podporu rozpočtu. "Vždycky zaplatíte nějakou politickou daň. Já opakuji, že nejhorší by bylo, kdybychom nesehnali podporu pro rozpočet v této těžké době."

I to signalizuje, že vláda je vystavena nelehkým dilematům. Celkově vzato, se ale klíčovou otázkou národní bezpečnosti bez přehánění nyní stalo udržet funkčnost státu a tím i kohezi společnosti v bezprecedentní krizi, kterou bude Česko řešit hodně dlouho. Pokud se blížíme k souhrnnému rozpočtovému deficitu okolo jednoho bilionu korun nedá se nic dělat - i armáda musí přemýšlet o revizi priorit. Vyšší vojenský rozpočet ve státě, který by kolaboval by nám nakonec nebyl moc platný. Myslím si, že podobně musí uvažovat i v dalších členských státech NATO a EU, předpokládám, že i tam se o dané věci povede diskuse.

Diskutujme tedy o vojenském rozpočtu bez emocí. Navíc nám covid opět ukazuje hrubé podcenění jedné až existenciální hrozby, na kterou celý státní aparát nebyl připraven. Aktuální zjištění, že na možný rozsah pandemie upozornil v podstatě náhodně člověk mimo systém není dobrým vysvědčením pro příslušné státní orgány, které mají v popisu práce hrozby sledovat a vyhodnocovat jejich relevanci.

Vše otevírá otázku, zda není na místě se znovu zamyslet nad relevantností hodnocení některých hrozeb, protože to zásadně ovlivňuje plánování zdrojů a schopností k jejich eliminaci. Natvrdo řečeno jsme si úplně jisti, že se některými velkými armádními akvizicemi tak trochu nepřipravujeme na minulou válku?

Na stole by měla být i otázka dalšího posilování vnitřní funkce armády, konkrétně logistických kapacit nebo kapacit vojenského zdravotnictví. Investicím právě sem budou občané nepochybně velmi dobře rozumět.

A možná, že s tím může ruku v ruce jít i opuštění přístupu, že armáda je vždy poslední instancí k záchraně v nějaké nevojenské krizové situaci, kterou by měly primárně zvládat třeba orgány kraje. Nevidím žádnou logiku v tom, že vojáci zasahují třeba k záchraně provozu v sociálních zařízeních. Spíš to dělá dojem, že armáda je "první po ruce", což je ale neúměrně drahý špás i s ohledem na její úkoly a početní stavy.

Miloš Balabán

(Autor je bezpečnostní analytik)